CLUBS
Jakpak to mám skromně říci? Nu ano, dostalo se mi té
nezasloužené cti, že jsem byl uveden do některých z
nejuzavřenějších klubů londýnských, což se každému pocestnému
nestane; i pokusím se vylíčit, jak to tam vypadá. Jméno jednoho jsem
zapomněl a nevím ani, ve které je ulici; ale vedli mne takovým
středověkým průchodem, potom nalevo a napravo a ještě jinudy až
k jednomu domu s dočista slepými okny, a pak dovnitř, bylo to jako
kůlna, a odtud se šlo do sklepa a tam byl ten klub; byli tam boxeři a
literáti a krásné dívky, dubové stoly a hliněná podlaha, místnost
jako dlaň, díra fantastická a hrozná; myslel jsem, že mne tam zabijí,
ale dali mi jíst na hliněných talířích a byli milí a hezcí; potom mne
odvezl šampión jižní Afriky v běhu a skoku, a já podnes se pamatuji
na hezkou dívku, která se tam ode mne učila česky.
Ten [bad word]  klub je slavný, stoletý a nesmírně ctihodný; v něm
sedával [bad word] a Herbert Spencer a mnozí jiní, které mi tamní
vrchní číšník, majordom či vrátný (nebo kdo to byl) vesměs
jmenoval; snad je také všechny četl, neboť zdál se být velmi
ušlechtilý a důstojný, jako bývají archiváři. Provedl mne celým tím
historickým palácem; ukázal mi knihovnu, čítárnu, staré rytiny,
vytápěné klozety, koupelny, jakési historické lenošky, sály, kde
gentlemani kouří, jiné sály, kde píší a kouří, a jiné, kde kouří a čtou;
všude vane dech slávy a starých kožených křesel. Jářku, kdybychom
měli takové staré kožené židle, měli bychom také tradici; představte
si, jaká by se zrodila historická kontinuita, kdyby si František Götz
mohl sednout na židli po Zákrejsovi, Šrámek po Šmilovském a
profesor Rádl, dejme tomu, po nebožtíku Hattalovi. Naše tradice
není podložena tak starými a zejména tak komfortními lenoškami;
jelikož nemá na čem sedět, visí ve vzduchu. Na to jsem myslel, když
jsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu
dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické
osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách
a četly Punch nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, což působí
opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taková místa, kde se mlčí.
Starý pán se šourá o dvou holích sálem, a nikdo mu zlomyslně
neřekne, že výborně vypadá; jiný se hrabe v novinách (nevidím mu
do tváře), aniž by pocítil [bad word] ivou potřebu mluvit s někým o
politice. Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá;
Angličan tím, že mlčí. Zdálo se mi, že všichni, kdo tam jsou, jsou
Členové Královské akademie, slavní mrtví nebo bývalí ministři,
neboť nikdo z nich nemluvil; nikdo se na mne nepodíval, když jsem
přišel, a nikdo, když jsem odešel. Chtěl j