On: Já kdysi s úsvitem ti říkal častokrát,
že jsi mé slunce, o němž nikdo nemá zdání.
Řek jsem to vážně, jenže nesmíš to tak brát,
přeháním rád, to bude tím.

Ona: Já kdysi s úsměvem ti řekla častokrát,
že jsi mé slunce, které vyšlo v pravou chvíli.
Slyšels to správně, jenže nesmíš to tak brát,
bezpočtukrát člověk se mýlí.

Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda.
Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda.
Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně
na moji tvář, na dlaně tvé.
Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže,
odvede své a neslíbí co nedokáže.
U hlavy měj si svatozář a třeba hřej si,
slunce ty nejsi.

Ona: I když máš spoustu chyb, tak já ti rozumím
a slabší stránky tvé ti vůbec nevytýkám.
Ani já nejsem tvoje slunce, pokud vím,
netrap se tím, to se jen říká.

Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda.
Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda.
Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně
na moji tvář, na dlaně tvé.
Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže,
odvede své a neslíbí co nedokáže.
U hlavy měj si svatozář a třeba hřej si,
slunce ty nejsi.

Už raděj mlč, a dívej hvězdy jsou ty tam,
přichází úsvit, velké slunce hlásí ráno,
co přát si krásnějšího nad ten zázrak sám,
že ty mě máš, že já tě mám.