Do jezer stíny lesů padaly
a dorůstalt v prales mlčenlivý
V mé duši bolesti nechaly,
svých stínů protest děsivý a živý.

Jen podle slunce, vteřin, doby dne,
ty stíny dloužily se nebo hasly
Úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly

I bolest má ve věčných proměnách,
z mé duše mizela nebo celou kryla
Dle slunce, oblaku na horách,
dle touhy již se marně rozbouřila

Chci dnes čistý jak paprsek pouhý
hořet mezi smrtelníky,
Věčným úsměvem své touhy...