ANGLIE
PRVNÍ DOJMY
“Musí se začínat od začátku,” radil mi kdysi mistr Chauliac; ale jelikož jsem už deset dní na tomto babylónském ostrově, ztratil se
mi začátek. Čím mám nyní začít? Opečeným špekem nebo výstavou ve Wembley? Panem Shawem nebo londýnskými strážníky? Vidím,
že začínám velmi zmateně; ale co se týče těch strážníků, musím říci, že jsou [bad word] ni podle krásy a velikosti; jsou jako bohové, o hlavu větší než lidé smrtelní, a jejich moc je neomezená; když
takový dvoumetrový Bob na Piccadilly [bad word]  zastaví se všechny vehikly, utkví Saturn a Uran stane na své nebeské dráze čekaje, až Bob [bad word] spustí. Nikdy jsem neviděl něco tak nadlidského.
Největší překvapení cestovatele je, najde-li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku. Užasl jsem, když jsem v Miláně našel milánský dóm nebo Koloseum v Římě. Je to poněkud
příšerný dojem, protože člověk má pocit, že už tu někdy byl nebo že to už jednou nějak zažil, snad ve snu nebo kdy. Zarazí tě, že v
Holandsku jsou opravdu větrné mlýny a kanály a že na londýnském
Strandu je opravdu tolik lidí, že ti je z toho špatně. Jsou dva zcela
fantastické dojmy: nalézt něco neočekávaného a nalézt něco hodně
známého. Člověk se vždycky nahlas podiví, když zničehonic potká starého známého. Nuže, stejně jsem se podivil, když jsem nad Temží našel Parliament, na ulicích gentlemany v šedivých cylindrech, na
křižovatkách dvoumetrové Boby a tak dále. Byl to překvapující objev, že Anglie je opravdu anglická.
Ale abych přece jen začal od začátku, tedy nakreslil jsem vám obrázek, jak vypadá Anglie, když se k ní blížíte z Kanálu. To bílé jsou prostě skály a nahoře roste tráva; je to sice stavěno dosti důkladně, tak říkajíc na skále, ale mít pod nohama kontinent, lidi, to
je přece jen solidnější pocit.
Dále jsem vám nakreslil Folkestone, kde jsem přistál. V západu slunce to vypadalo jako hrad a cimbuří; později se ukázalo, že to
jsou komíny.
Vystoupiv na zem shledal jsem s úžasem, že neumím a nerozumím ani slovo anglicky. Ukryl jsem se tedy do nejbližšího
vlaku; naštěstí se ukázalo, že jede do Londýna. Cestou shledávám, že to, co jsem považoval za Anglii, je vlastně jenom velký anglický park: samé louky a palouky, překrásné stromy, staleté aleje a sem
tam ovce, tak jako v Hyde Parku, patrně pro zvýšení dojmu. Ještě v Holandsku jsem viděl lidi zvedající zadky k nebi a [bad word] v hlíně. Tu a tam jsou červené vilky; děvče kývá přes živý plot, alejí jede cyklista, jinak je tu kupodivu poskrovnu lidí; člověk od nás je zvyklý, že se na každé pídi země někdo mrví v hlíně. Konečně se vlak zavrtává mezi jakési divné domky; je jich sto docela stejných;