V klenbách síní sídlí strach, zazní dávná volání,
naše nohy víří prach, slova úzkost rozhání.
To je říše předků mých, kolik všude jenom stop
po kladivech a [bad word] #225;čích, křišťálový schod či strop
. . .
Všechno láká k návratu, pojďme zpátky do vlasti!
Cítím však duch rozvratu, nežili jsme bez strasti.
Ztratili jsme přátele vinou duší lakotných —
dnes jen síně setmělé zbyly z časů minulých.
Ref:
Tak jdu dál a dál a sál střídá sál,
každý v kamení mého rodu erb má.
Zdali vstoupit smím, nechci vzbudit stín,
který v hlubinách téhle říše přebývá.
V světle ohňů kovadlin umění se učil znát.
Vinu má tma, vinu stín, vinu, že stih říši pád.
V chodbách na mě číhá chlad, nejsem tu však dnes jen sám!
Smích bych tu zas slyšel rád, pošlem, síně, světlo vám!
Tak zpívají smutně tmou děti krále Durina,
v Kheled-zˆaram pod vodou leží jeho [bad word] 
Věřím: jednou slunce zas pronikne skrz stíny sem.
Potom prozní jasný hlas Morii i Středozem!
Ref:
Tak jdu dál a dál a sál střídá sál,
každý v kamení mého rodu erb má.
Jednou vstoupit smím, bude mrtev stín
a zas v komnatách bude jasný oheň plát!